Yevgenia Belorusets
Christinin den
probíhající // přerušeno, 2018–2021, série fotografií
Ve svých fotografiích se Yevgenia Belorusets soustředí na nejzranitelnější sociální skupiny, jako jsou Romové a Sintové v Donbaské oblasti. Poté co v roce 2014 začali separatisté obsazovat donbaská území, byli Romové jako například Christina Belous, právnička a bojovnice za lidská práva, nuceni opustit své domovy. „Najednou jsem v naší soudní budově potkávala ozbrojené muže, které jsem znala jako odsouzené kriminálníky,“ vzpomíná Christina. Společně se svojí sestrou rychle utekla do Torezka, kde založily organizaci bojující za práva Romů a Sintů. Belorusets sleduje Christinin pohled na situaci Romů a Sinti a snaží se ve svých fotografiích zachytit nejenom lidskoprávní problematiku, ale i topografii Donbasu, dokumentovat zlomy a paradoxy všedního dne, a hlavně propůjčit hlas těm, kteří v běžném životě nejsou slyšet.
Yevgenia Belorusets je umělkyně a spisovatelka žijící a pracující v Berlíně a částečně v Kyjevě. Je zakladatelkou a redaktorkou časopisu pro literaturu a umění Prostory a členkou kurátorské skupiny Hudrada. Pracuje s fotografií a dalšími prostředky na pomezí umění, literatury a sociálního aktivismu. Její fotografická tvorba byla vystavena v ukrajinském pavilonu na 56. a 59. bienále v Benátkách. Její první prozaické dílo, Lucky Breaks, získalo Mezinárodní literární cenu HKW v Německu v roce 2020. Za svou práci na knize War Diary obdržela Zvláštní cenu za umělecký výzkum nadace Schering Stiftung a Cenu Horsta Bingela za literaturu.
Alina Bliumis
VE STŘEDU EVROPY
2020, série 8 plakátů, každý 72x100 cm
Pohled na instalaci: Narrating Against the Grain, Kunstihoone, Tallinn, Estonsko; kurátorka: Corina L. Apostol.
Foto: Paul Kuimet
Kde leží srdce Evropy? Určení geografického středu je nejednoznačné, záleží na mnoha faktorech, například zahrnutí určitých ostrovů a určení hranic Evropy. "Ve středu Evropy" (2020) je série plakátů zdůrazňujících měnící se hranice Evropy. Od roku 1775 kartografové označili za střed různá místa: Suchowolu v Polsku, Kremnicu na Slovensku a místo na Ukrajině. Po přehodnocení v roce 1989 bylo centrum umístěno poblíž Purnuškės v Litvě. Další nároky zahrnují Tállyu v Maďarsku, jezero Sho v Bělorusku a Mõnnuste v Estonsku. Každý nárok odráží národní politiku a historické změny, ukazující, že zatímco mocenské centrum Evropy je na západě, geografický střed je mnohem více na východ.
Alina Bliumis (nar. Minsk, Bělorusko) je umělkyně usazená v New Yorku, která získala titul BFA z místní School of Visual Arts a diplom z Pokročilého kurzu vizuálního umění u Fondazione Antonio Ratti ve městě Como v Itálii v roce 2005. Její díla jsou součástí různých soukromých a veřejných sbírek, včetně MAC VAL, Francie; Musée national de l’histoire de l’immigration, Paříž; Victoria and Albert Museum, Londýn; Moskevské muzeum moderního umění, Rusko; Bat Yam Museum for Contemporary Art, Izrael; Saatchi Collection, Velká Británie; Harvard Business School, USA; National Museum of American Jewish History, Filadelfie; a Missoni Collection, Itálie.
Soso Dumbadze
A Yellow Bus
pp. 30-31, Soso Dumbadze, 15-channel video installation, 16:9, 17:53 min., 2017
Courtesy the artist
17. května 2013 během mezinárodního dne proti homofobii přepadl v Tbilisi zfanatizovaný tisícový dav vedený ortodoxním popem skupinu čtyřiceti občanů pokojně demonstrujících za práva LGBT. Demonstranti museli utéct do žlutých městských autobusů, ale ani tak nebyli v bezpečí. Agrese, s jakou se tento dav vrhl na malou skupinku, překvapila jak protestující, tak i policii. Soso Dumbadze sestavil instalaci sestávající z patnácti monitorů z filmových záznamů novinářů, násilníků a ohrožených osob. O pět let později, v roce 2018, plánoval přesně v místech, kde se demonstrace odehrála, tuto instalaci realizovat a událost touto cestou připomenout. Kvůli hrozbě nových útoků fanatických davů se však akce konala pod ochranou asi 100 policistů.
Soso Dumbadze (*1981, Tbilisi) vystudoval Akademii mediálních umění v Kolíně nad Rýnem. Získal doktorský titul na Univerzitě výtvarných umění v Hamburku. Je profesorem na Gruzínském institutu pro veřejné záležitosti (GIPA). Vystavoval například v bonnské Bundeskunsthalle a v rámci akce Art Cologne. Jeho filmy se promítaly na IDFA, Dok-Leipzig, First Look NYC atd. V roce 2006 založil nakladatelství Sa.Ga. Publishing for Society, které vydává autory jako Walter Benjamin, Pier Paolo Pasolini, Harun Farocki. Žije v Tbilisi.
Ptuška & Keto Gorgadze
Thyroxia
2023, one-canal video, 9 min.
Film Thyroxia poukazuje na koloniální způsob, jakým Sovětský svaz, který zdědil imperiální základy, zredukoval svá teritoria na toxické krajiny. Po jaderném výbuchu v Černobylu se vytvořily radioaktivní mraky, které zamířily na ruské území a rozptýlily se směrem k Bělorusku a zasáhly i jižní části SSSR na Kavkaze. Znečištění půdy, vody a následně plodin vedlo k vlně onemocnění štítné žlázy jak v Bělorusku, tak v Gruzii. Film Thyroxia pracuje s konceptem "tělo jako archiv", a tím odkrývá ztělesněné dějiny "neviditelného násilí" radioaktivity.
Keto Gorgadze je pseudonym spisovatelky a badatelky gruzínského původu, jejíž práce se vyznačuje dekoloniálním a antirasistickým přístupem a zaměřuje se na prostorovou politiku rasizace, historii koloniální vědy a environmentální dědictví.
Ptuška je umělec narozený v roce 1992 v Bělorusku, který pracuje s digitálními médii, 3D a videem. Mezi tématy, která se prolínají jejich prací, jsou jaderný kolonialismus a jeho pozůstatky v postsovětském prostoru, toxické krajiny a spravedlnost v oblasti životního prostředí.
Paul Chaney
Donetsk Syndrome Diagrammatic
2011 do současnosti
Velkoplošný, ručně vyrobený diagram Donetsk Syndrome Diagrammatic propojuje umělecké aspekty s výsledky výzkumného procesu. Na diagramu věnovaném Doněcké oblasti lze na časové přímce sledovat 13,8 miliard let trvající vesmírný a geologický vývoj, který vedl ke vzniku jednoho z nejbohatších nerostných zdrojů v regionu. Na této ose lidská přítomnost představuje jen velice krátké období. Rok 1870, kdy zde začala těžba nerostného bohatství, odstartoval éru industriální metropole osídlené bezprizorními přistěhovalci. Kvůli nerostnému bohatství se v této oblasti od roku 1917 čtyřikrát válčilo. Krize identity převážně přistěhovaleckého obyvatelstva následně umožnila ruskou infiltraci a destabilizaci, což vedlo k současnému válečnému stavu.
Paul Chaney (*1974, Velká Británie) je umělec a výzkumník, který žil mezi od roku 2011 do roku 2014 v Doněcku, kde začal pracovat na diagramu o geologickém vývoji této oblasti. Ve své práci prezentuje svůj zájem o ekologii a zemědělství, experimentování s nízkouhlíkovým životem a vývoj digitálních softwarových programů, které jsou schopné určit nejlepší metodu obnovy přírody a produkce potravin pro jakékoli místní podmínky. Vystavoval v Bergen Kunsthalle, v Muzeum Sztuki v Lodži a v Tranzitdisplay v Praze.
Jeanna Kolesova
Memory is an Animal Which Barks With Various Mouths
2023, 2-kanálové video, 15:35 min.
Jak dalece podléhá naše paměť manipulaci, o to jde ve filmu Memory is an Animal Which Barks With Various Mouths umělkyně Jeanny Kolesové. Jsme svobodní ve volbě toho, co a jak ukládáme do naší paměti? Anebo podléháme vnějším vlivům, jako jsou vzpomínky našich rodičů, vyprávění učitelů a oficiální propaganda? V jakém rozsahu ovlivňují tradované mýty o hrdinství našich předků – například vyprávění o hrdinských činech během 2. světové války, jak jsou dodneška oblíbená v Rusku – naše představy, sny, přání a očekávání? Jak dalece nám naše stále přítomná paměť brání akceptovat nové pohledy? Na pozadí války v Ukrajině jde o zvlášť aktuální otázky, které Kolesová ve svém filmu klade pomocí sugestivních dokumentárních, hraných a počítačově animovaných snímků.
Jeanna Kolesova (*1988 Moorland Village, Rusko) se věnují umění a výzkumu se zaměřením na pohyblivé obrazy a interaktivní média. V roce 2023 absolvovali berlínskou Univerzitu umění s vyznamenáním. Jejich práce reflektuje historii a manipulaci s informacemi a vliv imperiálních technologií na těla a krajinu. Jejich díla byla vystavena v EMOP, Kunsthalle Baden-Baden, Muzeu fotografie Berlín a CalArts. Žijí v Berlíně.
Meiro Koizumi
Theater of Life
5-kanalová videoprojekce, 2023
Když byl Meiro Koizumi pozván, aby se zúčastnil 14. bienále v jihokorejském Gwangju, nechal se inspirovat osudem Korjo-Saramů, Korejců žijících na území Sovětského Svazu, kteří byli deportováni Stalinem a připraveni o svou kulturní identitu. Jejich osud potom Koizumi spojil s osudem současných ukrajinských emigrantů, kteří utekli po vypuknutí války na Ukrajině do Jižní Koreje. S nimi uspořádal dvoudenní workshop, během kterého účastníci převzali role z tradičního korejského divadla Goryeo, založeného 1930 ve vyhnanství, jak jsou dokumentovány v zachovaných fotografiích. Tento proces, který umožnil zúčastněným konfrontaci se svojí vlastní situací a hrozící ztrátou identity, potom dokumentoval. Vznikla tak poetická videoprojekce, plná pocitů odcizení, smutku a touhy, a zároveň vyzařující nejenom energii, ale i důstojnost a odhodlanost.
Meiro Koizumi (*1976, Gunma, Japonsko) ve svých videích, instalacích a kresbách prozkoumává témata potlačované historie, nacionalismu, dynamiky moci a společenských očekávání v japonské společnosti. Jeho videa často zahrnují rekonstrukce nebo inscenované scénáře. Jeho práce byly vystaveny v newyorském MoMa (2013) a tokijském Mori Art Museum. Jeho experimentální divadelní dílo pracující s virtuální realitou s názvem Prometheus Bound získalo Velkou cenu v rámci 24. Art Division na Japan Media Arts Festivalu. V roce 2021 vyhrál cenu Artes Mundi (Cardiff, UK). Žije v Jokohamě.
Genti Korini
Spider’s Envy
2022, film, 21 min.
Ve snímku Spider’s Envy se Genti Korini zajímá o vztah mezi estetikou a sociální imaginací a zkoumá, jak se tyto prvky projevují v juxtapozici modernity s kulturním a historickým rámcem jeho rodné země, Albánie. Umělec a kritik se kolem sebe točí v labyrintu modernistické ruiny. Zasazeni do spletitého zkoumání modernismu, jaksi rezonujícího dnešní polemikou, tito dva protivníci proti sobě staví realismus a abstrakci a myšlenku socialistického „nového člověka“ a „jeho“ buržoazního degenerovaného protějška. Výsledkem je fascinující dialog založený na textech albánského historika umění Alfreda Uçiho a spisu tajné služby, který odsuzuje umělce za jeho estetiku, doprovázený téměř ikonickými obrazy chátrající modernistické architektury.
Genti Korini (*1979, Albánie) studoval na Univerzitě umění a designu v Kluži v Rumunsku. V roce 2003 absolvoval Univerzitu umění v Tiraně v Albánii. Jeho tvorba, kterou nahlíží optikou postkomunismu a neoliberální ideologie a pohybující se mezi malbou, sochařstvím, fotografií a videem, se soustředí na konceptuální, politické a sociální dopady. Jeho práce byla uvedena na 14. Manifestě v Prištině.
Diana Cam Van Nguyen
Love, Dad
2021, film, 12:46 min.
Film Love, Dad, česky Milý tati, je dalším příkladem, jak se osobní může v uměleckém díle prolínat se společenským. V Česku narozená umělkyně rodičům vietnamského původu se ve svém filmu vyrovnává s touhou po lásce a uznání vyvolanou dopisy, které jí v dětství psal její otec z vězení, a s pocitem zklamání a zneuznání, kterého se jí dostalo, když se otec z vězení vrátil. Zatímco dopisy jsou plné něhy a lásky, jejich vztah se po návratu mění , protože otec se nemůže vyrovnat s tím, že se mu nenarodil chlapec, který by byl pokračovatelem rodu, jak to vyžaduje vietnamská kulturní tradice. Ten tlak je tak silný, že otec rodinu opustí a založí si novou. Autorka se v dovedně animovaném filmu s touto situací s humorem vyrovnává a klade otázky týkající se předsudků vůči ženám zakořeněných v kulturních tradicích.
Diana Cam Van Nguyen (*1993, Česká Republika) je filmová režisérka vietnamského původu. Vystudovala pražskou FAMU. Její krátké filmy byly vybrány na festivalech jako Locarno, Toronto, Rotterdam, Annecy nebo IDFA. Její poslední krátký film Love, Dad (2021) byl nominován na nejlepší krátký film v rámci Evropských filmových cen 2022 a získal více než 70 ocenění z mezinárodních festivalů včetně BFI Short Film Award, Clermont-Ferrand Connexion Award, AFI Grand Jury Award, Toronto Honorable Mention. Žije v Praze.
Furqat Palvan-Zade
The Ball and the Polo Stick or the Book of Ecstasy
2022, 1-kanálové video, 23 min.
Fascinován perským textem The Ball and the Polo Stick or the Book of Ecstasy z 15. století se Furqat Palvan-Zade vydává na cestu napříč střední Asií. Ta ho vede k nomádským národům, vynálezcům hry pólo, kterou si dnes asociujeme především s anglickou privilegovanou společenskou vrstvou. Vpleteny do poetických Sufi-metafor se v jeho filmu objevují zarističtí imperiální generálové, ale i novodobý ruský oligarcha, který ukradl tento manuskript akoně z Karabachu, kteří patří k jedněm z nejušlechtilejších na světě – jednoho z nich anglická královna Alžběta II ráda přijala jako dar od Nikity Chruščova. Film vypráví o mocenských hrách západoevropských mocností a ruského imperialismu v této oblasti, o rasistických předsudcích a orientalismem zabarvených projekcích, které se z dnešního dekoloniálního pohledu eví jako značně absurdní.
Furqat Palvan-Zade (*1986, Taškent) je kurátor, výzkumník a filmař. Od roku 2014 pracuje na projektu syg.ma, který slouží jako nástroj pro projekty mapující mezinárodní komunitu spisovatelů, aktivistů, umělců a designérů. Jako filmař pracuje na projektu zkoumajícím pomíjivé geografie a propletené kultury střední Eurasie. V roce 2023 zahájil doktorský program na katedře slavistiky Yaleovy univerzity. Žije v New Havenu.
Marta Popivoda
Povrchy, na kterých záleží: Den mládeže 1988
2022, dvoukanálová videoinstalace, 20 min., ve spolupráci s Anou Vujanović
Videoinstalace Marty Popivody vychází z jednoho z posledních masových vystoupení na Den mládeže v roce 1988, který se konal na stadionu JNA v Bělehradě. Tento výstup se výrazně lišil od dosavadních socialistických choreografií, ve kterých uniformovaná těla splývala do kolektivního celku. Tuto choreografii nahradil moderní individuální tanec profesionální tanečnice Sonji Vukićević. Bosá tanečnice s dlouhými rozpuštěnými vlasy na nočním stadionu osvětleném 9 000 pochodněmi doslova zfanatizovala mladé publikum. Její tanec byl symbolem individuální svobody. Tato instalace je výsledkem autorčina několikaletého studia věnujícího se masovým představením pod vlivem socialistické ideologie a je jakousi sebereflexí o vztahu jedince k mase. Může být chápána jako pohled na vliv ideologie na individualitu ve vztahu k mase anebo jako zamyšlení nad dnešními strhujícími výstupy popových hvězd.
Marta Popivoda je filmařka, umělkyně a výzkumnice žijící a pracující mezi Bělehradem a Berlínem. Její první celovečerní dokument Yugoslavia, How Ideology Moved Our Collective Body [Jugoslávie, jak ideologie posunula naše kolektivní tělo] je součástí stálé sbírky MoMA v New Yorku. Její druhý celovečerní dokument, Landscapes of Resistance [Krajiny odporu], se uváděl na více než padesáti filmových festivalech po celém světě a získal na dvacet ocenění. Její tvorba byla představena ve velkých galeriích, jako je Tate Modern v Londýně, MoMA v New Yorku, MAXXI v Římě, M HKA v Antverpách a Muzeu moderního umění +MSUM v Lublani. Získala prestižní Berlínskou uměleckou cenu za výtvarné umění od Akademie der Künste v Berlíně a Cenu Edith-Russ-Haus pro začínající mediální umělce. Popivoda nedávno představila svou tvorbu na bienále Ve věci umění v Praze, na 12. berlínském bienále, na 14. bienále Manifesta a 59. bělehradském bienále.
Karol Radziszewski
Queer Archives Institute (2015 – současnost) je nezisková umělecko-výzkumná organizace věnující se sběru dat, digitalizaci, analýze, prezentaci a umělecké interpretaci queer archivů, se zaměřením na střední a východní Evropu. Queer Archives Institute je dlouhodobým projektem otevřeným transnárodní spolupráci s umělci, aktivisty a akademickými výzkumníky.
Karol Radziszewski (*1980, Polsko) je multidisciplinární umělec pracující s filmem, malbou, fotografií a instalací. Jeho metodologie založená na archivních materiálech propojuje kulturní, historická, náboženská, sociální a genderová témata. Je vydavatelem a šéfredaktorem DIK Fagazine a zakladatelem Queer Archives Institute.
Emília Rigová
And the One Doesn't Stir without the Other
2021
Její dílo je muzeem či kabinetem kuriozit sebe samé. Referencemi by mohly být Warburgův Bilderatlas, mood walls v pokojích teenagerů, nástěnky na Pinterestu či detektivní nástěnky, které zkoumá kunsthistorik W. J. T. Mitchell. Jedná se o obrazově-sémantické zhuštění: dárky od přátel, fetiše, suvenýry, talismany, oblíbené „romské“ rekvizity, miniatury a fragmenty vlastních děl, jako například videoantologie. Vše uspořádané pro pohled z dálky i objektiv kamery do jakési mentální mřížky jedné velké police. Je to autoportrét, intimní a zároveň přísně zeditovaný. Toto (sebe)inscenování a oltář vlastní identity je pozváním k dobrodružství čtení a interpretačnímu kanibalismu.
Emília Rigová (*1980, Trnava) je vizuální umělkyně a vědecko-výzkumná pracovnice na Akademii umění v Banské Bystrici. Její díla odrážejí její osobní identitu ženy, Romky, feministky, intelektuálky a aktivistky. Často se zabývají dějinami, kolektivní pamětí a zejména archeologií romské kultury. V roce 2018 se stala laureátkou Ceny Oskára Čepana. Mezi její samostatné výstavy patří Nane Oda Lavutaris / Who Will Play for Me? v mumok ve Vídni, One Doesn’t Stir without the Other na 23. Triennale v Miláně, Čohani z Koni Ajlend. Podle Bári Raklóri v Kunsthalle Bratislava, Lost Forest v ERIAC v Berlíně a Lost Identity v MQ21 ve Vídni. Účastnila se také skupinových výstav, jako je Kathmandu Triennale 77 v Nepálu, RESIST! The Art of Resistance v Kolíně nad Rýnem a výstava FutuRoma v přidruženém programu benátského bienále. Věnuje se také výstavní, kurátorské a publikační činnosti.
Sam Sráč
Šičky
2008, video, 5:26 min.
Instalace Šičky od Sam Sráč se skládá ze dřeva konstruovaného tunelu na jehož konci běží video, představující dobrý příklad, jak je v uměleckém díle možné spojit osobní se společenským. Sam Sráč šila od svých třinácti let v jedné továrně košile pro sovětské vojáky pobývající po roce 1968 na českém území. Ve videu skládají se ze tří horizontálních pruhů, které ukazují pořád jedno a to samé, je potom vidět Sam, jak šije na šicím stroji, v pozadí pak její dospívající tancující dceru. Tento obraz překrývají obličeje vietnamských šiček, které v tehdejším Československu léta odpracovávaly za téměř otrockých podmínek vojenskou pomoc Vietnamu během vietnamské války. Obrazy se v rytmu šijícího stroje stále mění a získávají tak strhující dynamiku, která je stupnovaná pocitem úzkosti, vyvolaným zuženým prostorem tunelu.
Sam Srač, narozena 1969, je umělkyně a autorka, která se ve své práci věnuje přehodnocování jazykových, vizuálních a sociálních vzorců, které vycházejí z mocenských podnětů a z jejichž součtu se následně vytváří pojem kultura. Založila galerii sam83, organizuje rezidenční pobyty a vydává nezávislý časopis „PIŽMO“. Knižně vydala texty „Vanda“, „Kuniba má rád věci třikrát“ a „Strach mého muže“. Žije v České Bříze.
Minh Thang Pham
Performance with my father
2018
Otázka kulturní identity je pro umělce Minh Thang Phama - jehož rodiče jsou vietnamského původu a narodil se v Hai Phongu - od začátku velkým tématem. V rámci své roční stáže na univerzitě v Huế ve Vietnamu se začal učit tradiční lakovou malbu. Lak se poprvé objevil na předmětech spojené s pohřebními rituály jako ochrana proti vlhkosti před 8000 lety. Postupně se stal dekorativním prvkem i na nádobí, vázách a nábytku a byly obohacovány o skořápky vajíček, mušlemi nebo zlatem. Lak, který se získává ze škumpy lakodárné rostoucí ve Vietnamu, se díky jeho specifickým vlastnostem stal oblíbeným výtvarným materiálem pro jeho hloubku barvy a lesk. Moderní vietnamská laková malba vznikla v první polovině dvacátého století pod vlivem francouzských kolonizátorů. Pro Minh Thang Phama je laková malba způsobem jak se skrze tradici a ruční práci hlouběji nořit do otázky vlastní identity.